Jak mít lepší život

Spousta z nás sní o tom, že se náš život jednoho dne změní. Že budeme úspěšnější v práci, bude se nám dařit jak v profesním, tak osobním životě. Budeme mít dostatek peněz, lásku a v neposlední řadě, že si toho všeho budeme náležitě užívat v pevném zdraví. Vytvoříme si myšlenku a postupně se jí snažíme vdechnout život. Jak moc je to obtížné? Co vše lze dokázat? Nechte se mnou vést, ukážu vám, kde to všechno začíná. Pojďte si se mnou vysnít lepší život.

Kdy je ta správná doba? Právě TEĎ!

Máme svůj sen, představu, něco, po čem toužíme a čeho chceme dosáhnout, ale většinou vše začneme odkládat a odsouvat na neurčito – až potom, až budu mít více peněz, až dostuduji, až budu pracovat alespoň pět let, až děti odrostou… A vůbec si neuvědomujeme, že ta nejlepší doba je právě TEĎ. Nemá cenu čekat na jindy, protože už když začneme a pustíme se do čehokoliv, tak už teď vlastně máme první úspěch za sebou. Když už víme, co chceme, je teď ten správný čas vyslovit to nahlas. Vložte energii sami do sebe, protože my jsme stejně důležití jako naši blízcí a naše sny jsou stejně tak plnohodnotné, jako sny druhých.

Mám sen, ale co dál?

Snít umíme všichni. Vytvořit si v mysli obrázek spokojeného a krásného života umí opravdu každý. Známe dokonale ten pocit, že by se něco dalo vylepšit, změnit, udělat jinak. Ovšem tady nastává první zádrhel. Nevíme totiž JAK. Neumíme se správně rozhodnout a ani namotivovat. Buď si sami nevěříme, naše sebevědomí je nízké a brání nám v rozletu. Anebo nám naopak škodí a my si nejsme schopni připustit chyby, kterých se dopouštíme, i když někdy zcela neúmyslně. Trápíme se kvůli tomu a tápeme v nejistotě.

Je to moc těžké, nedokážu to.

Občas se vydáme na cestu, učiníme rozhodnutí a snažíme se něco změnit. Jenomže nás stále provází nejistota a obavy, že to dopadne špatně. Ale i špatná zkušenost je cenná zkušenost. Chceme-li se přeci jenom vyhnout některým špatným zážitkům, pak by stálo za to, si vždy připomenout, že na našem místě již před námi stálo tisíce, možná i miliony jiných. Proč se tedy nenechat inspirovat jejich zkušenostmi a příběhy? Proč se nevyhnout těm chybám, které vůbec nemusí přijít? Proč místo opakování stejných špatných návyků si prostě neosvojit alespoň jeden nový, ale mnohokrát přínosnější?

Firewalking – důvěřuj sám sobě.

Nedávno jsem měla možnost získat úžasnou zkušenost. Rozhodla jsem se, že přejdu přes žhavé uhlíky a svým krkem ohnu železnou tyč. Přemýšlela jsem nad tím, proč má člověk strach z věcí, které náš mozek automaticky vyhodnotí jako nebezpečné, a pak také, co vše je potřeba k tomu tyhle návyky a programy chování změnit. Jak moc je tohle nemožné dokázat? Kde je ta hranice, kdy si prostě řekneme dost, za tohle já nejdu? A potká i mě tato pochyba a vzdám to bez boje? Co nastane, když vložím důvěru do svých vlastních rukou a nechám se nést pouhou myšlenkou? Já už to vím, teď je řada na vás.

Vnitřní oheň spálí naše pochyby.

Jde opravdu pouhou myšlenkou, svým myšlením překonat strach, obavy z ohně, z toho, že se popálíme? Bude to znít neuvěřitelně, ale ano. U přechodu přes uhlí jde hlavně o vnitřní oheň, který se projevuje odvahou, vůlí a  – jak jinak než láskou. Kdo nemá tento vnitřní oheň, často trpí absencí i těchto vnitřních kvalit. A tento přechod nám pomůže je oživit a rozpálit náš vnitřní oheň, který potřebujeme k tomu, abychom žili šťastně a naplněně.

Co vše se skrývá v nás samotných?

Je to jedna z mnoha metod, a tedy možností, jak najít cestu k sebepoznávání, překonání sebe sama, nalezení absolutní důvěry a jedinečného přesvědčení, že myšlenkou lze začít. Mimo jiné to je také opravdu nezapomenutelný zážitek a něco, na co se nelze nijak připravit. Prostě to přijmete, a tím přijmete i jakýsi nový, dosud zcela neznámý kus sebe. Věřím, že v každém z nás je pořád nějaký ten překvapivý, dosud neobjevený střípek, a je docela možné, že právě tenhle kousek zatím chybí do skládačky našeho spokojeného života.

Vyslovme přání a ono se nám vyplní!

Opět jsem se přesvědčila o tom, že můžeme dokázat vše. Je to jen v hlavě, v našich myšlenkách a konečné rozhodnutí je vždy jen na nás. Druzí nám mohou ukázat cestu, ale jít po ní musíme sami. Je tedy dobré vědět, že když budeme tápat nebo budeme cítit, že jsme na pokraji svých sil, bude tady vždy někdo, o koho se lze opřít, a zase se pohnout o malý krůček dál. Chci tedy na závěr říct, že nic není překážkou.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.